Protože se moje slepičí série pomalu chýlí ke konci, tak již mohu prozradit, že jsme byly „svoje“ bezmála čtyři roky. Byla to léta pokusů i omylů, radostí i smutků, ale také moc krásná a hlavně plná poznání. A to, milí přátelé, na obou stranách hřiště. Ať si někdo přede mnou zkusí říct, že…
Je slepice hloupý tvor. Prostě NENÍ…Když jí uděláte dobře – což v praxi znamená, že ji pravidelně nakrmíte, napojíte, občas jí uklidíte a v zimě zatopíte – odmění se vám téměř denně vajíčky, které svět supermarketů ještě nikdy neviděl. Mimochodem v mém životě byla i období, kdy jsem v jiných soužitích za prakticky srovnatelnou péči nedostávala vůbec nic.
Ale zpátky k vejcím. Začínalo to, jak jsem tady již vzpomínala, takovými nevzhlednými, zakrslými, gumovými broky, až se to přes dvou žloutkové – mimochodem ale z hlediska přírody vlastně také nepovedené – zmetky, propracovalo ke standardně krásným, výstavním kouskům.
Byla jsem tím, jako většinu života konzumní, městský jedinec, natolik fascinována, že jsem si dokonce vedla slepičí deník. Ne, že bych tedy evidovala snášku všech kusů, ale jen těch výjimečných. Těch, co měla měřila přes 8 cm a vážila více než 10 gramů. Nikdy jsem samozřejmě nevěděla, která z holek byla tou rekordmankou, to bych se musela trvale přestěhovat pod schody kurníku… Ale stejně si myslím, že to byla drobná, hnědě popelavá a nenápadná Maruška, protože ta byla ze všech třech slepic ta nejchytřejší. Sledujete, jak vycházím ze zcela pochybné „lidské“ premisy, že předpokladem ženského úspěchu není krása, ale inteligence?
Život šel dál a všechno je jinak
Těch prvotřídních vajíček jsem si ale moc neužila. V době, kdy jsem slepice chovala, byla totiž vejce označována jako zdroj vražedného cholesterolu a jako taková se stávala bezmála vstupenkou do krematoria. A tak jsem si vždy s lítostí odpočítala těch svých pět „povolených“ týdně, které holky zvládly hravě za 2 dny, a zbytek jsem rozdala. Holt svět od nepaměti chce být klamán.
Dneska, když pro ně – místo pod schůdky – běhám do supermarketu, jich sním neomezeně a cholesterol se ani nehne.
A odpírat si je nemusíte ani při hubnutí, protože jako hodnotná bílkovina patří k základům zdravé stravy. Já si moc ráda dělávám například
Vejce v odlehčené koprové omáčce:
Jak na ní?
Tentokrát jsem pro 2 osoby potřebovala
Suroviny
2 vejce
150 g cukety
100 g cibule
2 ČL bujonu (já dala jednu PL domácí demi glace)
5 g másla (může být Ghí)
2 dcl mléka
2 PL lahůdkového sušeného droždí (LSD)
2 PL Cottage light sýra (nebo zakysané smetany)
2 vejce
špetka čekankového cukru
pár kapek octa (já UME ocet)
sůl černá himalájská
Čerstvý kopr
Je to také jednoduché. V osolené vodě uvařím hrubě pokrájenou cuketu a na trošce másla nechám zbělat cibulku. Přendám obojí ji do mixeru a rozmixuji s mlékem, nesolím a nechám pár minut probublávat. Dochutím nasekaným čerstvým koprem, bujonem (já demi glace), špetkou sladidla a pár kapkami slaného UME octa. A vypnu sporák. Nakonec přidám pro zjemnění rozmixovaný Cottage se zbytkem mléka (nebo trošku lehké zakysané smetany)a dochutím LSD a podle chuti dosolím. Já už třeba nesolila, protože solím méně a stačil mi UME ocet. (Mimochodem to je luxusní záležitost, originální japonská přírodní šťáva ze švestek a mořské soli)
Dál už omáčku raději nevařím, aby se mi nesrazila. Nechám ji jen na pár minut pod pokličkou na chladnoucí ploténce odpočinout, aby se chutě pěkně propojily. Servíruju s vejcem natvrdo a s novým bramborem. U této verze si dovoluji poukázat na hezkou barvu omáčky, kterou ji propůjčila mladá žlutá cuketa rozmixovaná i se slupkou (tu zelenou doporučuji raději oloupat).
