Kdyby žila, určitě by slavila. Přijímala by jednu gratulaci za druhou. Na její chalupě ve Slatině u Horažďovic by se dveře netrhly a terasa s výhledem do zahrady by byla celý víkend plná přátel a známých. Helena Růžičková by dnes slavila 84. narozeniny!
Jedna z největších a nejenom svým objemem, hereček zemřela 4. ledna před 16 lety po dvouletém boji s rakovinou. Byla svérázná, herectvím byla nadaná až geniální od boha. Věštila lidem budoucnost. Během pěti let ale vymřela celá rodina – syn Jiří Růžička, který svého času měl přes 300 kilogramů odešel v únoru 1999, její manžel Jiří Růžička starší necelé čtyři měsíce před ní – v září 2003 na sedmý infarkt a následně i ona sama.
„Nemám už pro co a pro koho žít. Zůstala jsem sama a vím, že mi moc času nezbývá,“ prohlásila krátce po náhlém odchodu manžela, bývalého pomocného režiséra a herce, s nímž jej seznámila Jiřina Bohdalová. Ta jim v roce 1955 také šla za svědkyni na svatbu. Za necelý rok se jim narodil syn Jiří…
„Tak jako první slovo řady dětí je máma nebo táta, náš Jiřím to měl jinak. Je to neuvěřitelné, ale víte, co bylo jeho prvním slovem?,“ říkala často svým přátelům: „Bylo to slovo Bůh“, odpověděla.
Od mala dělala balet, herectví se věnovala od dětství, a přesto, že vystudovala střední zdravotnickou školu obor zubní laborantka, u divadla a filmu se pohybovala stále. Její nejslavnějšími rolemi byla Heduš Homolková, Anna Urbanová z Vlaku dětství a naděje a Mařena Škopková z trilogie Slunce, seno…
Růžičková milovala zvířata, řadu let byla patronkou dětí z dětských domovů a podle některých uměla být ale i zlá a zákeřná. Ti, co ji mnoho let znali ale říkají, že ve skutečnosti byla velmi citlivá, nikdy nikomu neodmítla pomoc a mnoho lidí ji za mnohé vděčí. Vážila si Jiřiny Švorcové pro její lidskost a za to, že nepřevlékla kabát a nemusela Jiřinu Jiráskovou. O té tvrdila, že je zákeřná, má mindrák, a proto se taky většinu života chovala povýšenecky.
„Jiřina byla od osmnácti let komunistka a jen se to otočilo, je hrozná demokratka a říká, že chodí do kostela. Jak je malá, zaprcatělá, tak je nenávistná,“ říkávala Helena Růžičková. Pro ostré slovo nešla nikdy daleko a vynadat byla schopna uklízečce stejně jako generálnímu řediteli.
Ve skutečnosti měla ale dobré a široké srdce, což se odráželo i v jejích rolích. Měla hlášky, z nichž některé zlidověly. Některé přejala ze života, jiné z filmových rolí.
Tak třeba: „Na tragickej život já jsem pes.“ Tuto hlášku si vzala ze seriálu Vlak dětství a naděje. „Život není peříčko, ale pořádný péro“ – tu si vymyslela sama. Hodně často používala i rčení: „Víš co, zvolíme zlatou střední cestu, vy…..e se na to.“ Často taky říkávala, že: „Žádný rubáš nemá kapsy“, nebo, že „Ryba smrdí od hlavy“ a „Žádný strom neroste do nebe“.
Velmi často používala Gogolovo rčení: „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu“. Pak měla ale motto, které ji doslova vyznačovalo tak, jak žila, proto je měla ráda a říkávala: „Chtěl bych, neznamená nic, ale chci to dělá divy.“
Lidem a přátelům ale dávala jedno rčení a zároveň dobrou radu, kterou rád převzal i její dvorní režisér a kamarád Zdeněk Troška, a to zní: „Nikdy nezapomínejte na úsměv. Je to světlo, které při pohledu do očí prozradí, že je srdce doma.“
Helena Růžičková i její Jirkové – syn a manžel nemají hrob. Jejich popel byl na jejich přání rozptýlen na rozptylové loučce na pražských Olšanech. Její chalupu ve Slatině zdědily dvě vnučky, dcery syna Jiřího, které jsou už dnes dospělé a mají své rodiny. Sice s nimi a jejich matkou, bývalou snachou Helenou Růžičkovou ml., neměla dobré vztahy, závěť ale nezanechala. Mnozí přátelé si myslí, že záměrně. Že prostě chtěla, aby po ní vnučky něco dostaly.
Herečka Helena Růžičková 
