Během rusko – turecké války v letech 1787 až 1792 se boje dostaly až na Krym, kde pod osmanskou ochranou fungoval poslední tatarský chanát. Krymští Tataři dlouhá staletí terorizovali Ukrajince, Rusy, Poláky a Bělorusy svými nájezdy, během kterých zotročili podle odhadů až 2 miliony lidí.
Nájezdu Tatarů nebyla ušetřena ani Moravu, roku 1663 tu Turci a Tataři odvlekli do otroctví deseti tisíce lidí. Ještě v roce 1769 provedou Tataři svůj poslední velký nájezd na Ukrajinu, ale pak se kolem nich začnou stahovat černá mračna. Postupující ruská armáda drtí turecká a tatarská vojska a Rusové pronikají Turky okupovaným Moldavskem. V prosinci 1789 oblehnou Rusové tureckou pevnost Izmail, která byla Turky považovaná za nedobytnou a pro Rusy představovala klíč k ovládnutí Dunaje.
Izmail bránilo 35 000 tureckých vojáků, z toho bylo 17 000 janičárů. Hlavní zeď pevnosti byla vysoká 8,5 metru, chránilo jí 11 bašt, 260 děl a příkop kolem celé pevnosti, který byl 11 metrů hluboký a 13 metrů široký. Velitel pevnosti byl paša Mehmed a Kaplan Girej, bývalý krymský chán. Pevnost měla velká zásoby jídla a střelného prachu, aby mohla vydržet obležení celou zimu.
Útok začal v noci
Rusové obklíčili pevnost 13. prosince 1790 a začali se zakopávat kolem města. Ruské vojsko mělo 31 000 vojáků a kozáků a obrovské množství děl. 18. prosince poslal vojevůdce A. V. Suvorov veliteli Izmailu své ultimátum a žádal ho, aby pevnost vydal. Mehmed Paša hrál o čas, protože čekal na posily. Navrhl proto Suvorovovi, že pošle k sultánovi své posly, aby obdržel nové rozkazy. Po Rusech chtěl 10 dní příměří, než se poslové vrátí. To mu Suvorov „nesežral“ a připravil útok na 22. prosince. Nejdřív vypracoval detailní plán. Aby byli Turci překvapení a on snížil ztráty svých vojáků, měli Rusové zaútočit v noci. Podle plánu měli ruští vojáci za tmy ovládnout hradby a za světla proniknout do města. Suvorov se tak chtěl vyhnout tomu, aby jeho muži za tmy bloudili uličkami Izmailu a byli pro Turky snadnou kořistí. Suvorov také rozdělil armádu na devět částí a tři oddíly měly zaútočit na starou část pevnosti, tři oddíly na novou část pevnosti a zbylé tři z řeky. Tímto postupem rozdělil Suvorov síly obránců a znemožnil jim, aby se mohli podporovat.
Statečný Kutuzov
Ve tři hodiny ráno byla vystřelena první raketa, která Rusům oznámila, že mají nastoupit na určené pozice. Ve čtyři hodiny ráno oznámila druhá raketa vojákům, že se mají seřadit a v pět hodin ráno byla vypálena raketa, která zahájila útok. Rozeřvalo se 800 ruských děl, kterým odpovídala turecká děla a divoké kvílení Turků. Rusové nejdříve museli zaplnit příkopy kolem hradeb a potom za pomoci žebříků slézt hradby. Turci po nich stříleli z pušek a luků a snažili se je zastavit. Boj to byl nesmírně tvrdý a Rusové měli velké ztráty především mezi důstojníky, kteří byli svým mužům v čele a Turci je měli jako první na mušce. Například třetí útočný oddíl ztratil prvního generála, který byl vážně zraněn v boji na první hradbě. Oddíl převzal jiný generál, kterého vážně zranili janičáři v boji o baštu. Velení oddílu převzal plukovník Chvostov a ten mu velel tak dlouho, dokud se jeho oddíl nespojil s druhým oddílem. V čele šestého oddílu byl známý vojevůdce Kutuzov, tehdy třiačtyřicetiletý, který během boje o příkop prokázal mimořádnou statečnost. Ta neunikla Suvorovovi, který ho pak za odměnu určil velitelem dobytého Izmailu. Postupně se Rusům dařilo obsazovat jednotlivé hradby a dělostřelecké baterie, čtvrtý útočný oddíl dokonce obsadil Benderovu bránu. Tam nasadí Suvorov nejvíc vojáků a bude se snažit, aby se tudy jeho muži pronikli do ulic města.
Dýka rozpoutá masakr
V osm hodin ráno byly hradby v ruských rukách a turečtí obránci se stáhli do hloubky města. S úsvitem začíná ruský útok na samotné město. Benderovu bránu brání turecký oddíl 2000 mužů s několika děly a snaží se, aby Rusové nemohli pokračovat dál. Boj tu trvá několik hodin a kromě 250 Turků, kteří se vzdají, zemřou na místě všichni obránci. Rusové mohou postupovat dál. Nejtvrdší odpor vedli Turci v baště u severní hradby, kde velel sám paša Mehmed a bojovalo tam jeho nejlepších 2000 janičárů. Bašta měla tvrdou konstrukci a ruským granátníkům se podařilo dostat dovnitř až po dvou hodinách boje. Když je naživu několik posledních stovek Turků, začnou se obránci včetně Mehmeda vzdávat a zvedat ruce. Mehmeda pozná podle jeho zlaté dýky jeden z Rusů a chce mu dýku vzít. Jeden z janičárů ho však zastřelí a rozzuření Rusové začnou bodáky zabíjet vzdávající se Turky. Než je důstojníci zastaví, je jich na živu jen kolem třiceti a paša Mehmed, který skončí v zajetí.
Postupně jsou otevřeny další dvě brány a Rusové se valí do města. Turci opevňují každý dům a dělají z nich malé pevnosti. Rusové je musí jednotlivě dobývat, a to přináší zbytečné ztráty. Suvorov proto nařídí, ať jsou přinesena lehká děla a za jejich pomoci drtí obsazené domy a prokousávají se ulicemi. Turci podnikají v úzkých uličkách zuřivé protiútoky a snaží se Rusy zastavit. Někteří hází ze střech na ruské vojáky kameny a ke všemu se přidávají i turecké ženy, které se s noži v rukách vrhají na ruské vojáky. Rusové je všechny nemilosrdně sráží k zemi svými bajonety a drtí salvami z pušek. Civilisté, kteří se boje nechtějí účastnit, se ukrývají v mešitách, které Rusové nechávají být.
K večeru je skoro celé město v ruských rukách, ale bývalý tatarský chán Kaplan Girej ještě shromáždí několik posledních tisíc Turků, Tatarů a janičárů a pokusí se o protiútok. Turkům se podaří rozvrátit jeden kozácky oddíl a získat dvě ruská děla. Povzbuzeni tím úspěchem pokračují Turci dál, ale zastaví je zeď ruských granátníků a livonských střelců. Tisíce Turků a Tatarů umírá v husté střelbě, protože se odmítají vzdát a nechtějí přežít pád Izmailu. Kaplan Girej umírá a s ním i jeho pět synů.
Rusové ovládli Dunaj
Bitva trvá 12 hodin a nakonec jí Rusové zcela ovládnou. Suvorov vysílá do ulic města jízdu, která má vyčistit zbytek. Vzdávají se poslední obránci, kteří pořád drželi jednotlivé domy a bašty. Uvědomili si, že je konec a další boj je zbytečný. Za 12 hodin je dobyta pevnost, která byla považována za nedobytnou. Zahyne 25 000 Turků a 10 000 jich skončí v zajetí. Stovky dalších zemřou na následky zranění. Zachránit se má jen jeden Turek, který přeplave Dunaj a dostane se ke svým. Když velkovezírovi oznámí zprávu, že Izmail padl, nechá ho velkovezír uškrtit.
Ruské ztráty jsou daleko menší. V bitvě zahyne 1830 vojáků a 66 důstojníků, dalších 2500 vojáků a 233 důstojníků je zraněno. Rusové získají 200 děl a 347 tureckých válečných praporů. Mnohé jsou potřísněny tureckou krví. Dále jsou ve městě nalezeny vojenské zásoby a jídlo v hodnotě, která byla odhadována na 2 miliony rublů ve stříbře. Velitelem města se podle slibu stane Kutuzov a ruská flotila ovládne Dunaj. Do února je zajato 118 a potopeno 340 tureckých lodí všech velikostí a Rusové začínají ovládat Černé moře.
Následují další turecké porážky a v lednu 1792 je turecký sultán nucen podepsat potupný mír. Turci přijdou o Krym a musí Rusům uznat protektorát nad křesťanskou Gruzií. ,,Osmanské jezero“, jak svět přezdíval Černému moři, ovládlo Rusko a Krym obsazují ruská vojska. To znamená konec krymského chanátu a konec tatarských nájezdů do Evropy. Tataři se stanou občany ruské říše, ale většina z nich emigruje do Turecka, které je rádo přijme. Na počest dobytí města byla v Rusku složena oslavná píseň, která byla do konce 18. století považována za neoficiální ruskou hymnu.
Jan Tintěrov
