Lidskou vlastností je rychle zapomínat ne to špatné a vzpomínat na to dobré – a pak to porovnávat s přítomností. Ta ale většinou nebude tak růžová jako naše vzpomínky.
Vzpomínám si, že jako malý kluk jsem vůbec nechtěl chodit do školky. Ani nevím, proč jsem tam nechtěl chodit. Ale určitě v tom hrálo svoji roli povinné ulehnutí do trpasličích postýlek a předstírání, že spím.
Nespal jsem – většinou. A pak jsem čekal, kdy si mě přijde odpoledne konečně někdo vyzvednout, aby mohla teprve začít ta správná zábava. A také jsem se hrozně těšil do školy. Být školákem, to bylo něco. To už musel být přece úplně jiný život! Lepší. Dospělejší.
Možná to také znáte. Ať už z vlastní zkušenosti nebo od svých dětí. Můj otec se mi tehdy snažil vysvětlit, že není kam pospíchat. Jen ať si užiju právě to, co je. Že až budu ve škole, budu pak vzpomínat na parádní život, který byl ve školce a rád bych se tam ještě vrátil, ale to už nebudu moct. Nevěřil jsem mu. Měl pravdu.
Vždy někam pospícháme, upíráme svůj vnitřní zrak na to, co bude, a těšíme se, jak to bude potom mnohem lepší. Nebo naopak vzpomínáme, jak to bylo lepší předtím. A i když si v dnešní době můžeme říkat, že to není úplně dobré, že nám vadí roušky, různé změny, které snad nepociťujeme, že by byly k lepšímu – přesto přese všechno je dobré si znovu připomenout, jak to vlastně bylo s tou školkou a školou.
