Pro velký zájem byla v pražském Obecním domě prodloužena retrospektivní výstava Blanky Matragi (67) s názvem Timeless. Expozice mapuje více než pětatřicetiletou kariéru známé módní návrhářky a designérky, která návštěvníky jednotlivými sály i sama provází.
Na výstavě mne poněkud překvapilo, že kromě krásných šatů a výšivek tu zájemci najdou i sklo, porcelán, sochy, lustry, šperky či grafiky. Přece jen mám vaše jméno zafixované hlavně ve spojení s módou…
Vystudovala jsem dva obory – sklářství a později oděvní tvorbu. Už od mládí mám ráda řemesla a jsem zastáncem toho, že když se nějakému vyučíte, tak už je to na celý život. Jakákoliv řemeslná dovednost vás totiž v životě posouvá a dává možnost se více projevit. Já se řemeslům naučila v době, kdy u nás nic nebylo, nenosila se slova marketing či byznys a museli jsme neustále improvizovat. Z toho mála, co se tehdy sehnalo, jsem udělala něco zajímavého a ozvláštnila nápadem. Například jsem připravila módní kolekci, která se prodávala v tehdejším Tuzexu, protože vypadala luxusně, jak dovezená ze Západu… Řemesla zkrátka miluji a ráda se k nim vracím, zvláště když mne oslovují firmy z různých oborů. Navrhuji porcelán, sklo, šperky, bytove doplnky, tapety, dělám sochy z kamene či bronzu.
Když vás tak poslouchám, tak jste v podstatě takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu…
Spíše bych řekla nezmar. Když je přede mnou nějaká výzva, jdu do toho. Nikdy jsem si neříkala, že to nelze, bojím se toho, neseženu to. Jsem zvyklá splnit jakákoliv, téměř i nemožná přání svých zákazníků. Kdybyste mi teď řekl, že mám do rána navrhnout novou tramvaj, tak si hned sednu a poperu se s tím, aby vypadala zajímavě a zaujala.
Máte to tak nastavené už od puberty?
Asi ano. Pocházím z prostých poměrů, otec byl brusič skla, maminka prodavačka. Učili mne, že se mám umět o sebe postarat. Jak se říká – naučili mne ryby lovit a ne je jen jíst. Chodila jsem na brigády a na prvního malého fiátka jsem si vydělala v době, kdy jsem zhruba před 50 lety začala předvádět šaty. Pak jsem měla malý módní ateliér a po absolutoriu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze jsem s mužem odešla do Libanonu. A tam jsem se v módě celosvětově prosadila, umím totiž reagovat na požadavky zákazníků. Nabízím jim, kromě kreativity, dokonalé řemeslo povýšené o detail, který třeba nečekají.
O pravdivosti vašich slov se všichni mohou přesvědčit na zmíněné pražské výstavě. Co byste budoucím návštěvníkům doporučila ke zhlédnutí, u jakého modelu či artefaktu by se měli déle zastavit?
Na výstavě je průřez mou tvorbou od 80. let až po aktuální kolekci, takže je toho opravdu hodně k vidění. Lidé by si určitě měli prohlédnout detaily výšivek, grafické návrhy a skicy, ale i dokumenty jak se ty nejnáročnější modely tvoří. To je prezentace vysoké krejčoviny, kdy několik lidí na výšivkách pracuje až tři týdny. Unikátní jsou na výstavě skleněné šaty v životní velikosti, které jsou zařazeny do knihy rekordů. Zajímavý je také sál inspirovaný malířem Františkem Kupkou. Jeho černobílé příběhy, dvojbarevná fuga a vesmírný svět mne inspirovaly a v sále jsou modely, kterými jsem mu složila hold. V roce 2002 jsem získala Cenu Františka Kupky jako vůbec první módní návrhářka. A především mladé ženy by mohl zaujmout sál svatebních šatů, z nichž jedny jsou skutečně originální, ty byly navrženy pro nevěstu z okruhu rodiny sultána Spojených arabských emirátů. Návštěvníci tu zkrátka uvidí jinou kulturu, ale nenajdou zde orientální šaty. Já se totiž Orientem téměř neinspiruji, moje klientela ji nežádá. Poptává evropskou návrhářku se současnou tvorbou, povýšenou o výtvarný aspekt.
„Jen v Česku se zákaznice ptají, zda lze moje šátky vyprat…“
Na výstavě návštěvníky i osobně provázíte. Už vás zaskočil nějaký dotaz?
Nedá se říci, že by mne vyloženě zaskočil. S lidmi ráda vedu dialogy a mohou se ptát na cokoliv, nic netajím. Ale přece jen se projevila česká praktičnost, takže už se mne několik zákaznic zeptalo: „Pokud si koupím váš šátek s autorským podpisem, jak ho mám pak prát?“ To se mě ještě nikdo nikdy na světě nezeptal (smích). Ale i já jsem zůstala praktickou českou ženou, takže moje šátky i tuniky lze normálně vyprat, a nemusí se ani žehlit.
Myslíte si o sobě, že jdete s moderní dobou?
Samozřejmě. Pokud chce být člověk úspěšný, musí být inovativní. Není to pouze o nápadu, ale musíte přijít s něčím novým, zdánlivě nezkombinovatelným, co lze technologicky odlehčit. Nová technologie totiž poskytuje úplně jinou přidanou hodnotu produktu. Spolupracuji se světovými firmami a vytvořila jsem různé druhy materiálů, které tady neexistují, například iluzionistický. Dvacet metrů látky se vám vejde do dlaně. Moje malby digitálně reprodukuji na různé materiály. Na Youtube je mnoho mých klipů, kde je názorně ukázáno, jak třeba vznikají šaty – od skicy až po finální výrobek. Vyšla mi i multimediální kniha, v níž si k jednotlivým kapitolám můžete pustit video.
Jste workoholik?
Stoprocentně. Pracuji už 40 let bez pauzy v rytmu pondělí až sobota a na relax mi zůstává sobotní odpoledne a neděle. Dobíjím se sportem, celoročně jezdím online bruslích okolo moře nebo si jdu zaplavat. Třikrát týdně navštěvuji večer fitko a každé ráno půl hodiny cvičím. A od listopadu do brezna jsem za půl hodiny jízdy autem ve výšce 2 000 metrů nad mořem a lyžuji. V tom je Libanon unikátní, a proto mu možná není dáno shůry a jsou tam neustále nepokoje.
Neuvažujete o trvalém přestěhování do Prahy?
Ano, už jen kvůli tomu, že se mne lidé často ptají, zda nevznikne Institut Blanky Matragi. V něm by se předávaly moje dlouholeté zkušenosti v oděvní tvorbě, povýšené o malbu, vyšívání a nové technologie, tedy byl by to obor, který u nás neexistuje. Původně jsem o něm uvažovala ve své vile na Ořechovce, ale tenhle záměr padl. I když jsme projekt upravili, povolení jsme nezískali. Teď přemýšlím o tom, že by nad institutem mohla vzít patronát nějaká škola. Mám i nabídku z jednoho zámku, jehož majitelé rekonstruují jízdárnu, že by se tam časem mohla přesunout nejen výstava z Obecního domu, ale mohl by zde být provozován i můj institut. Důležité je ovšem dát dohromady profesionální tým, který by to celé vedl. Na to už bych neměla sílu.
Libí se vám, jak se ženy a muži u nás oblékají?
Myslím si, že se v Česku hodně zlepšila kultura odívání. Ženy už tím, že jsou krásné, neinklinují k okázalé módě a nosí velmi ženské modely. Jsem také mile překvapena, že z ulic zmizelo hodně mužů v sandálech a v šortkách. Lidé snad začínají mít větší respekt k naší Praze a chodí vkusně oblečeni. I obchodní řetězce nabízejí za dostupné peníze slušivé věci. Já velice ráda nosím pánské klobouky. Je to sice ženský doplněk, ale také pánům dodává určitou nonšalantnost, třeba slamák k volné košili či lněnému obleku.
Jaký je váš životní cíl?
Krásná, rozzářená žena, které to sluší, protože nosí můj model. Získala sebevědomí a ráda se ke značce Blanka Matragi vrací, protože ví, jakou přidanou hodnotu jí moje šaty přinesou.
