Znáte sochu Terezky? Ne? To je ta fontána zasazená do zdi Clam-Gallasova paláce na Mariánském náměstí v Praze. Sochař Václav Prachner ji v roce 1812 (v životopise V. Prachnera ve Wikipedii je zřejmě mylně uvedeno 1826) zasadil do zdi, která ale ještě nebyla zdaleka tak vysoká. Terezka zůstává, okolí se mění.
Tehdy tam ještě nestála Nová radnice a Platnéřská ulice byla plná nevěstinců. V jednom prý přespal i vůdce světového proletariátu V. I. Lenin. Ono všichni vůdcové potřebují občas vypustit ventil. V té době se nad Terezkou tyčily stromy nejdříve topoly, naposledy, akáty, které ubývaly a ten poslední padl někdy v roce 2015.
Nejkrásnější byla Terezka
Pražané říkají soše Terezka, ale je to alegorie Vltavy. Má hned dva džbány, z jednoho teče kamenný proud vody s pěti hvězdami, což je symbolem sv. Jana Nepomuckého (pět ran Kristových a pět písmen TACUI – mlčel jsem), z druhé teče pramen vody skutečné. Do zavedení obecního vodovodu do domů se tu scházeli místní obyvatelé, nabírali vltavskou vodu do domácností a vyměňovali si drby. Nejkrásnějším děvčetem, co pro vodu chodilo, byla Terezka, která byla stejně půvabná jako socha a tak se nakonec ujal i název. Je možné, že to bylo jinak, ale kdo to dnes ví?
Obecní blb úřaduje
Když byla voda zavedena do domů, ztratily kašny svůj význam a mnoho z nich zaniklo. Terezka přežila. Jakéhosi obecního blba ale napadlo, že by ji mohl vylepšit a nechal ji natřít olejovou barvou na zeleno. (Dnes jsou obecní blbové vzdělanější a tak sochy natírají barvou jen vandalové). Natřít sochu z pískovce tímto způsobem znamená konec. Kámen přestane žít a rozpadá se. Takto zanikla například socha Karla IV., která stávala v jednom z domů na Starém Městě. Terezka ale měla kliku. Barvu ještě na konci 19. století odstranili a z bazénku odstranili odpadky, které se tam vršily. Po různých peripetiích se tu objevila opět voda a dodnes je Terezka v katalogu pražských fontán a kašen. Teď ji zrovna ochraňují žulové masivní patníky, jsou sice jako pěst na oko, ale nezastiňují ji parkující auta.
Došlo na kopii
A ještě k té zelené barvě, Terezka to sice přežila bez úhony, ale stejně tam zub času zahlodal. V roce 1953 tak byla vytesána Terezka nová a ta původní skončila v depozitáři Národní galerie. Socha Karla IV., která kdysi stávala údajně na dvorku pražského knihkupce Neureuttra v Karlově ulici už neexistuje. Vysochal ji jeden z bratří Maxů, Josef a ta nakonec zmizela v nenávratnu. Z díla Josefa Maxe se ale dochovaly jiné podobné, které byly nátěru ušetřeny.
Obnova za víc než milion
Před pěti lety došlo k zevrubné obnově, kašna získala novou olověnou vanu i měděné rozvody. Navíc se při archeologickém průzkumu ukázalo, že nemá základy a byla tady podbetonována. Rekonstrukcí prošla i samotná socha a schody kašny. Při obnově, která stála i s archeologickým výzkumem na1,4 milionu korun, se potvrdilo, že v těchto místech stával i kostel Panny Marie na louži, zbořený koncem 18. století.
Dědictví se nedočkala
Traduje se, že Terezka deset tisíc zlatých. Odkázal ji je rytmistr od dragounů, který bydlel v Linhartské ulici a díval se z okna na ní. Její půvab ho tak okouzlil, že ji prostě peníze odkázal. Chamtiví příbuzní ovšem vysoudili peníze zpět. Terezka má ve svém výrazu skutečně cosi krásného, zdá se, jako by si vzal Prachner inspiraci u Madony. Ale Josef Prachner pohříchu tvořil velmi často sochy vojáků.
Socha učarovala i vynikajícímu českému grafikovi a rytci, tvůrci řady československých a českých známek Josefu Herčíkovi, který si vytvořil vlastní exlibris s motivem Terezky. Je až neuvěřitelné, že lze toto exlibris koupit v galerii Art Bohemia, která se specializuje na grafiku.
A ještě jedna Vltava
Pro pořádek třeba říci, že na veřejném prostranství najdete ještě jednu významnou sochu Vltavy. Když přejdete most Legií od Národního divadla tak na konci po levé straně uvidíte Vltavu ztvárněnou Josefem V. Pekárkem. Na soklu jsou reliéfy čtyř českých řek Otavy, Lužnice, Sázavy a Berounky. Socha na jednom z nekrásnějších míst v Praze tu byla vztyčena v roce 1916.
