I když se s herečkou Kateřinou Marií Fialovou (23) život vůbec nemazlil a brzy přišla o otce i matku, díky jejich rozhodnutí se z ní stala vyhledávaná herečka. A to jak televizní, tak i divadelní, kdy září například v muzikálu Cikáni jdou nebe v Divadle Bez zábradlí.
Léto se nám překulilo do druhé poloviny, co máte na srpen naplánováno?
Obecně letní měsíce jsou pro mě čistě pracovním časem. V srpnu točím krásný nový seriál Hvězdy nad hlavou pro TV Prima a půjdeme do finále s představením Vojna a mír v divadle ABC v režii Michala Dočekala, které má premiéru na začátku září. Je to a bude to náročné, ale za nic bych to nevyměnila.
Netajíte se touhou mít co nejdříve miminko. Letní měsíce k romantice přímo vybízejí… A už máte vymyšlené jméno pro kluka/holku?
Netajím se (úsměv). Ale v této době jsem tak pracovně vytížená a ještě budu, že mi hlavou ani na okamžik neprobleskne myšlenka na potomka. Na všechno, i na tuto životní fázi, přijde správný čas, ale teď to opravdu není (úsměv). A ano, v hlavě pár návrhů na jména mám ..
Hrajete také v Divadle Bez zábradlí, už jste s principálem Karlem Heřmánkem dala řeč o tom, jak to bude dál, pokud otěhotníte?
Taková chvilka nebyla a myslím, že ani dlouho nebude. S Karlem jsme se bavili čistě pracovně a zatím o těchto záležitostech nemám důvod s kýmkoli diskutovat.
Neprožila jste právě ideální dospívání, otec vám zemřel na rakovinu, maminka se do týdne po jeho smrti oběsila. Přesto vám určitě zůstaly v paměti některé výchovné rady rodičů. Jaké určitě časem využijete?
Vzpomínám na chvíle, jak se v určitých situacích chovali. I ty jsou mým vzorem a kolikrát už mi pomohly. Rada byla vždycky hlavní, i když trochu peprnější: Hlavně se z toho Kačenko neposer, svět se bude točit dál. To si snažím opakovat pořád, protože kolikrát je to často velký nervový kolotoč.
Dětství a školní léta jste prožila v Pardubicích. Je na co vzpomínat?
Samozřejmě. Kdo nevzpomíná na dětství? (úsměv). Asi jako každý mám světlé i tmavší chvíle. Škola vstřícná, paní učitelky ještě vstřícnější, chápavé, na mě vždycky milé, podporovaly mě. Dětství jsem prožila jak jízdu na horské dráze. Ale krásné pozitivní vzpomínky mám!
Chtěla jste být vždy herečkou, nebo jste třeba uvažovala i profesi lékařky či kadeřnice?
Já jsem do pololetí osmé třídy nevěděla, co budu dělat. Pak přišel návrh, že bych mohla jít na hereckou školu, na konzervatoř do Brna. Zkoušky jsem udělala a během studií poznávala, co je ta profese zač. Nikdy jsem divadlo předtím nedělala. A můžu bez studu říct, že je to to nejlepší rozhodnutí mých rodičů, které kdy udělali.
“Moje dětství bylo jako jízda na horské dráze”
Tvoje tvář má známý hlas a Ordinace v růžové zahradě, to jsou vaše dosavadní stěžejní televizní pořady. Už vás lidé poznávají na ulici?
Ano, poznávají. Píšou zprávy i dopisy.
V Divadle Bez zábradlí účinkujete ve hře Cikáni jdou do nebe. Je to pro vás fyzicky hodně náročné představení?
Je to představení, ve kterém se určitě zapotím, ale na to jsem zvyklá (úsměv). Velký dopad na mě má psychická stránka hry. Během ní jsem v jisté euforii a nepokrytě šťastná s lidmi, se kterými se setkávám. Také hudba je famózní a mám pocit, že roli, kterou ztvárňuji, snad ani nehraji.
Kdybyste se jako divák měla vydat do zmíněného divadla, kterou další hru byste určitě nevynechala?
V Praze jsem bohužel nebyla zatím na žádném představení, ale jak to bude možné, tak to stoprocentně napravím. Ale když si bude chtít někdo trošku zacestovat, tak ať letí do Londýna na muzikál Matylda! Strhující!
Když jste přišla poprvé do Prahy, jak na vás velkoměsto zapůsobilo?
Poprvé jsem sem přijela s mým taťuldou ve 12 letech, kdy jsme šli na můj první stepařský trénink. Praha byla a je pořád veliká, neznámá i vzrušující a tehdy to bylo navíc umocněno mýma dětskýma očima.
V jaké části metropole bydlíte?
Bydlím v Praze 4, v Nuslích. Mám radost, že jsem našla lokaci, vzdálenou ani ne 10 minut od sestry. Dalším plusem je zeleň, park, kde se proběhne moje nejlepší kamarádka.
Neděsí vám vinou koronaviru poloprázdné restaurace a obchodní centra?
Neděsí, protože to tak nevnímám. Svět se zastavil na krátký čas a myslím, že se snaží plynule přejít do normálního chodu. Lidi potkávám na ulici, na zahrádkách, v centrech i na premiéru do Divadla Bez Zábradlí přišli (úsměv).
Myslíte si, že přetrvávající obava z covidu-19 je zbytečná, nebo že musíme být stále opatrní?
V tomto ohledu si raději nic nemyslím. Lidstvo zažilo horší nemoce. Opatrní musíme být vždycky, nejen teď. Ale všeho s mírou. Tím bych to kulantně uzavřela.
Sledujete politické dění u nás i ve světě? Co tomu všemu říkáte?
Jsem typ člověka, který to sleduje “selským okem”. Cítím, že je něco špatně. Ale neomezuje mě to. Říkám, co si myslím, nikdo mě za to nelynčuje, dělám, co mě baví a co mě živí, nikdo mi v tom nebrání (i když už i to se jednou stalo). V jiných státech to mají nastavené lépe, jinde zase hůře. Až to bude neúnosné, tak mě za fusekli nikdo tahat nebude.
Jak nejraději trávíte volný čas? Sportem, četbou, vyšíváním ubrusu?
Když mám energii, jdeme s fenkou běhat nebo na dlouhé procházky, les a klid. I si zacvičím, abych tu hlavu úplně vygumovala. A když je moje tělo moc unavené, tak si lehnu do postýlky nebo na gauč, uvařím si čaj, do toho naliju moravský elixír a pustím si Přátelé (smích).
Jste závislá na Facebooku či Instagramu? Nebo si myslíte, že sociální sítě jsou zlo?
Sociální sítě jsou zlo, pokud jste na nich závislý. Já ne. Jsou součástí světového/ sociálního chodu a bez nich nemám reklamu sama na sebe. Využívám je k poukázání na mojí práci a na předání informací, kde mě lidé mohou vidět a vídat.
Co by vás do konce letošního roku nejvíce potěšilo?
Aby se svět vrátil do správných kolejí (úsměv). Ale to je ještě na hooodně dlouho…
