Husitská revoluce v letech 1419 – 1436 byla vyplněná boji proti zahraniční intervenci i nepřetržitými domácími válkami. Ty zrodily skvělou a propracovanou vojenskou taktiku, založenou na důsledné defenzívě. Její hlavní principem bylo využití bojových vozů, které poskytovaly ochranu pěším bojovníkům během přesunů nebo v boji.
Zpočátku byla tato taktika životní nutnost, protože husitské vojsko složené ze sedláků a měšťanů postrádalo kvalitní jízdu a koně, a proti těžké jízdě by nemělo šanci. Tvůrcem této taktiky byl hejtman Jan Žižka z Trocnova, slavný vojevůdce, který nikdy nepocítil hořkost porážky. Z husitských houfů se časem stala kvalitní a profesionální armáda, která naháněla všem cizákům strach, na pěchotu a bojové vozy spoléhala však i nadále.
Na počátku třicátých let 15. století kontrolovali husité skoro celé české území, k jejich víře se hlásilo i mnoho moravských šlechticů, v rukou katolíků bylo jen několik malých enkláv na západě Čech. Husitská vojska podnikla i slavná tažení do Lužice, Saska, Bavorska, Rakous a Horních Uher. Strach z husitů právem rostl. Po zbabělém útěku páté křížové výpravy od Domažlic v srpnu 1431 bylo všem nepřátelům kalicha jasné, že vojensky nejde prostě český lid zlomit. Se souhlasem krále Zikmunda zahájil proto vrcholný církevní sněm roku 1433 v Basileji s husity jednání.
Plzeň náporu odolala
Obě strany se logicky snažily během rozhovorů prosadit co nejvíce svých představ. Představitelé nejsilnějšího husitského bloku, který tvořila táborská, sirotčí a pražská strana, chtěli svou vyjednávací pozici posílit, a proto 14. 7. 1433 oblehli největší katolickou baštu v Čechách – Plzeň. Předpokládali, že pokud Plzeň padne, padnou i pozice českých katolíků a koncil bude muset přistoupit na jejich veškeré podmínky. Ale v tom se přepočítali, Plzeň nepadla a strašlivému sevření husitskému odolala.
Dlouhé a beznadějné obléhání navíc vneslo do husitských řad rozkol. Země byla rozvrácená válkou, hospodářství v troskách, lid trápil hlad a neúroda, část husitského tábora toho už měla dost. Zatímco táboři a sirotci chtěli dál pokračovat v obléhání, umírnění kališníci, pražská strana a husitská šlechta chtěli ukončit nepřátelství a uzavřít smlouvu s koncilem, nastolit mír a rozpustit polní vojska. Úsilí dosáhnout tohoto cíle je přimělo dočasně spolupracovat s katolíky. Počátkem května se podařilo velké zásobovací koloně katolíků probojovat do hladovějící Plzně. Týž den vojska kališnické šlechty obsadila Nové Město pražské, které se do té doby hlásilo k sirotkům. V jeden den přišli radikálové o Prahu i naději na dobytí Plzně. Radikálové se okamžitě pokusili zvrátit poměry ve svůj prospěch. Ovládnout Prahu se jim nepovedlo a tak se jejich vojsko vydalo na Kouřimsko, kde chtělo doplnit stavy a nabrat zásoby. V patách mělo spojené síly umírněných husitů, Pražanů a českých katolíků.
Základ obrany – vozová hradba
Obě vojska proti sobě stanula 28. 5. 1434, v blízkosti vesnice Lipany. Z vojenského hlediska zaujala radikální strana výhodnější pozici. Vojska sirotků a táborů začala budovat svou hradbu nad úpatím severovýchodního svahu Lipské hory. Jejich vozová hradba měla mít 480 vozů, které byly sestaveny do jednoho či dvou prstenců, obepínající jejich ležení. Vozy byly spojeny řetězy a provazy, což hradbě dodávalo stabilitu. Vodu nabírali radikálové v blízkém rybníčku Jordán a jejich postavení bylo podle tehdejších zkušeností nedobytné. Táborsko – sirotčímu svazu veleli hejtmani Zikmund z Vranova, Ondřej Keřský z Římovic a Jan Čapek ze Sán. Duchovním vůdcem táborů byl kněz Prokop Holý, sirotčí svaz měl pod duchovním velením kněz Prokůpek. Vojsko mělo mít 10 000 pěších bojovníků, 1000 jezdců a 40 houfnic. O 300 jezdců však přišla radikální strana odjezdem táborského hejtmana Bedřicha, který opustil radikály krátce před bitvou, protože byl roztrpčen tím, že se obě strany nemůžou dohodnout a nechtěl se podílet na bratrovražedném boji, takže v bitvě jich bylo jen 700. Koalice umírněných husitů a katolíků měla 720 bojových vozů, něco kolem 13 000 pěších bojovníků a 1 300 jezdců. Jejich armáda zaujala dost nevýhodnou pozici, vzdálenou asi 800 až 1 200 metrů od nepřátel. Vojsku veleli hejtmani Diviš Bořek z Miletínka a Jan Černín z Vysoké. Jejich podřízení byli vůdci západočeské šlechty, karlštejnské posádky, rožmberských manů, zemský správce Aleš Vřešťovský a urozený pán Menhart z Hradce, hlava umírněných husitů.
Vítr odstartoval bitvu
Obě znepřátelené strany se ocitly v patové situaci, protože když byla bojová hradba dobře sestavena, nebyla naději ji rozbít. Nikdo proto útočit nechtěl, obě strany mohly jen čekat na to, komu dojde dřív jídlo a píce. Navíc si vůdci obou stran uvědomovali, že krvavá bitva husitská vojska vyčerpá a to bude znesnadňovat jejich jednání s koncilem. Proto došlo 28. 5. k rozhovorům, které měly bitvu odvrátit. V neděli 30. 5. bylo však bohužel jasné, že vyjednávání ztroskotalo.
V odpoledních hodinách se na obloze objevily černé mraky a zvedl prudký vítr, který hnal prach proti vozové hradbě koalice. Táborští a sirotčí vůdci proto usoudili, že je čas nepřítele vystrašit. Přikázali střílet z houfnic, čímž ještě umocnili ovzduší blížící se bouře. V táboře koalice opravdu vypukl neklid, který Diviš Bořek zvládl jen z vypětím všech sil. Hned jak byl znovu nastolen pořádek, rozhodl se Diviš Bořek této situace využít k provedení nesmírně riskantní akce. Nařídil předstírat, že pod dojmem střelby a nepřízni počasí opouští se svými vojáky bojiště. Jízdní dokonce sesedli z koní, aby uklidnili pěchotu, že v případě útoku nezůstane osamocena. Jan Černín pak vydal rozkaz k rozpojení hradby. Úžas radikálů neznal mezí, jejich bojovníci tomu nemohli uvěřit. Sledovali, jak bojovníci koalice sklonili své korouhve a chystají se odtáhnout směrem k silnice, vedoucí z Prahy do Kolína. Koaliční vojsko se dopustilo obrovské chyby, protože všichni věděli, že vojsko je nejzranitelnější, když se bojová formace mění na pochodovou. Mnozí na nic nečekali a vyrazili z vozové hradby na nepřítele. A stali se tak obětí lsti nastražené Divišem Bořkem. První nápor útočících táborsko-sirotčích bojovníků zastavil oddíl, vedený zvíkovským purkrabím Mikulášem Krchlebcem.
Past sklapla
Zatímco se překvapené a izolované oddíly nedočkavých radikálů bily s připravenými silami protivníka, proběhla nejdůležitější akce celé lsti. Vyčleněný jezdecký sbor, ve kterém nechyběli nedávní husitští bojovníci, spěchal ze svého krytu k vozové hradbě radikálů. Několika z nich se podařilo vniknout v rozpojeném místě dovnitř a převrhnout osm vozů. Tak vznikl dostatečně velký prostor, jímž mohli do hradby proudit další bojovníci koalice. Vozová hradba se pro radikály stala smrtící pastí a boj se změnil v řež. Tehdy zemřel Prokop Holý, kněz Prokůpek a pravděpodobně hejtman Zikmund z Vranova. Byl to konec, protože pád vozové hradby se rovnal porážce. Věděl to i sirotčí velitel Jan ze Sán a velitel táboritů hejtman Ondřej Keřský. Na rychlých koních proto opustili bojiště a utekli do nedobytného Kolína. Takto utekla i většina jejich jízdy, hůře se vedlo pěším bojovníkům. Jejich menší část se ocitla v zajetí umírněných husitů a ti své bývalé spolubojovníky nechali žít. Zbytek se však dostal do rukou západočeských katolíků, kteří měli pořád na mysli obléhání Plzně a zpustošení celého kraje. Neměli proto s radikály slitování a smrt v bitvě byla pro ně vysvobozením. Zajaté totiž čekala hrozná smrt, na 700 jich bylo upáleno ve stodolách nedaleko Českého Brodu. Na bojišti u Lipan zůstalo ležet zhruba 1 300 husitských radikálů a 200 bojovníků koalice. O dva dny později uznali porážku Čapek s Keřským a kapitulovali bez boje. Oni i jejich bojovníci mohli z Kolína volně odejít.
Bitva oslabila vojenskou moc táborů a sirotků natolik, že přestali hrát v Čechách vůdčí roli. Jejich místo převzali umírnění husité, kteří roku 1436 dovedli jednání se zástupci basilejského koncilu ke zdárnému konci. Tzv. kompaktáta, vyhlášená v Jihlavě, uznávala program pro kališnické obyvatele Čech a Moravy a proklamovala existenci husitské církve jako autonomní součásti církve obecně.
Jan Tinterov
