Onehdy jsem si při poklízení kurníku zafilozofovala o pomíjivosti věcí. Stačilo se jen rozhlédnout. Už třeba samotný kurník. Původně měl být prasečím chlívkem. Tehdy jsem se ovšem svému muži odvážně postavila se slovy: „Buď já anebo to prase.“ Po chvilce přemýšlení si vybral mně. Bylo to zřejmě první a poslední vítězství v mém nepříliš šťastném manželství
Slepičí dům, slepičí hrad
Při budování drůbežího příbytku jsem použila vše, co jsem našla. Můj vídeňský kolega Hundertwasser, na jehož domy postavené ze stavebního odpadu se jezdí dívat celý svět, by na mně byl pyšný.
Slepičky mají místo bidýlka žebřík, vstup rámuje zbytek plovoucí podlahy a dvířka jsou z vysloužilé okenice. Jako závěs posloužila stará deka, kdysi z dovozu.
Ale skutečnou lahůdkou je luxusní titanová pánev z předváděcí akce. Učiněná bomba. Italský design. Německá kvalita. Nezničitelná. Nepřilnavá. Špičková. Dokonalá“. „Ano, vážení přátelé!,“ hřímal šmejd: „Cena je o sice něco vyšší. Ale, tahle pánev vás přežije.“
Loupat se začala téměř okamžitě. Po roce její povrch – výsledek několikaletého vývoje špičkových odborníků – zmizel zcela. Výsledkem reklamace bylo tvrzení, že jsem ji nevhodně používala. Jak nevhodně? To jsem se ovšem nikdy nedozvěděla. Chybou zřejmě bylo, že jsem v ní vařila.
O pánvi, která mě přežije
Dnes trůní před kurníkem, kde získala svůj nový smysl jako pítko. Je velká, prostorná a díky těžkému trojitému titanovému dnu sedí na zemi jako přibitá, slepice ji nepřekotí a tudíž ani nevylijí. Je na ni opravdu moc pěkný pohled. Na vodní hladině uvnitř se zrcadlí nebe a zlatá ouška odrážejí sluneční paprsky. Slepice do ní noří své zobáčky a potom zaklánějí hlavu, prostě paráda.
Šmejdi vlastně měli pravdu. Vařit se v ní nedá, ale určítě přežije. Už nikdy si nebudu muset ke slepicím koupit jinou. Jen nemusela stát těch 5 000. Sakra a už je to venku. No jo, stalo se. Už to neudělám.
Nikdy.
Slibuji
A nyní si upečeme lehký koláč, který by se nám bez vajíček asi nepovedl.
Syrečkový „quiche“ s cibulí a ořechy plný bílkovin
Tato odlehčená variace inspirovaná známým slaným francouzským koláčem, těží z toho, že tvarůžky mají minimum tuku. A tak si ho mohou dát celkem bez výčitek i ti milovníci dobrého jídla, co zrovna hubnou. A to není špatné, ne?
Základní těsto:
- 5 g oliváčku
- 100 g tvarůžků
- 2 vejce
- Tvaroh:
- 250 g odtučného tvarohu
- 60 g mozzarelly light 8%
- 2PL zakysané smetany
- 1PL Chia
- 1 vejce
- 3PL lahůdkového droždí (LSD)
- Sůl
Na ozdobu
- 1 Červená cibule
- Cca 40 g vlašských ořechů
- 60 g mozzarelly light
Předehřeju troubu na 200 st, a do formy, vyložené pečpapírem a lehce vystříklé oliváčkem, naliji rozmixované syrečky s vejci, peču cca 15 minut na 200 st a asi v polovině propíchám vidličkou, aby se těsto nenafouklo. Tvaroh rozmixuji s vejcem a mozzarellou, přidám Chia a LSD, dle chuti dosolím, rozetřu po tvarůžkovém základu, bohatě ozdobím kolečky cibule, plátky mozzarelly a celými vlašskými ořechy, a peču dalších cca 30 minut do růžova. Tahle mňamka chutná teplá i studená.
Hubněte zdravě s labužnící Evelýnou Snižování nadváhy je běh na dlouhou trať, tak si ho zpříjemněte. Prostě není nad správně naložený talířJak říkám s oblibou: Hodujte a hubněte. Vaše Eva Evelýna Dosedělová
