Zmatek, panika, křik zraněných, tak vypadlo Staroměstské náměstí 2. června 1990 po explozi, která se ozvala od Husova pomníku. Bylo 16 hodin a 12 minut. Navíc sobota, takže náměstí bylo naplněné lidmi, především turisty.
Co se tehdy stalo? Kdosi položil igelitovou tašku s nástražným výbušným systémem na sokl Husova pomníku, schoval ho za pravou kovovou mísu (z pohledu čelně), která měla sloužit věčnému plameni. Kovová trubka, na jedné straně uzavřená, byla naplněná střelným prachem a různými šrouby, maticemi, kovovými kuličkami. Nasměrována byla ke Staroměstskému orloji, kde se obvykle pohybuje nejvíce lidí.
Štěstí v neštěstí, jen zranění, ne mrtví
Jak tehdejší elitní kriminalista a vyšetřovatel Josef Doucha uvedl, pachatel nemusel mít velké znalosti a ani technické zázemí. Použitý systém též zvaný fugas se využíval za války a jde vlastně o princip primitivního děla. Pachatel zřejmě nedomyslel sílu výbušné náplně, a díky tomu se zadní stěna při explozi vytrhla, takže kovové součástky nevyletěly s patřičnou razancí. Proto bylo zraněno 17 lidí v podstatě lehce. Jedinou těžce zraněnou turistkou byla Němka, která přišla o oko.
Tehdejší šéf záchranky Bohumil Šefrna uvedl, že „nejzávažnější poranění bylo způsobeno západoněmecké občance, kdy projektil poranil i mozek“. Některé pacienty ošetřili lékaři jen ambulantně. „Další museli zůstat v nemocnici, a některé bylo dokonce nutné operovat. Na chirurgii v Motole skončily i dvě děti. Jedna pacientka utrpěla šok a péče o ni se ujali na psychiatrii,“ uvedla tehdejší Večerní Praha. „Zahraniční pacientka, která utrpěla nejtěžší zranění, se podrobila ze soboty na neděli neurochirurgické operaci. Dopadla velmi dobře,“ informoval tisk profesor Pavel Klener, tou dobou přednosta I. interní kliniky 1. Lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice.
Vlna solidarity nepomohla
Výbuch vyšetřovala pražská kriminálka, která požádala veřejnost o spolupráci a vyzvala všechny, kteří byli v době výbuchu na náměstí, aby poslali fotografie. Díky tomu, že se událost dostala do světových médií, chodili policistům záběry z videokamer a fotografie z celého světa. Šlo o stovky záběrů a kriminalisté doufali, že se někde objeví pachatel s igelitovou taškou. Bohužel se tak nestalo.
O dva měsíce později se objevil tento nástražný systém na Hostivařské přehradě. Tam bez závažných následků. Kriminalisté ale určili, že jde o stejného pachatele, který použil stejné materiály jako na Staroměstském náměstí.
Třetí případ, který se odehrál později v Celetné ulici, kde vybouchl koš na odpadky, byl na počátku připisován tiskem stejnému pachateli, ale jak se ukázalo, šlo o zcela něco jiného, protože byla použita zábavní pyrotechnika.
Kdo to mohl být?
V náladě 90. let, krátce po listopadu 1989, se okamžitě vyrojily dohady, že za výbuchem stojí „milovníci starých pořádků“, „staré struktury“ a podobně. Prezident Václav Havel zvedl varovný prst: „Považuji za krajně důležité ukázat tvrdou ruku, ukázat, že svoboda a demokracie neznamená v našich očích, že si každý může dělat, co chce. Vraždit děti na Staroměstském náměstí nebo udělat z naší země křižovatku mezinárodního nebo domácího zločinu.“
K tomu ho zřejmě inspiroval fakt, že na místě byly ošetřeny i dvě děti. Kriminalisté hledali racionální vysvětlení a kromě toho, že přijali i verzi omílanou tiskem, začali hledat jinde. Jak naznačil Josef Doucha, mohla stopa vést podle některých indicií do tábora nespokojených vězňů, kteří měli pocit, že vláda nesplnila sliby. (Později došlo ke vzpouře v Leopoldově, kde vězni podřezali pět dozorců).
Kriminalisté měli i další verzi, že jde prostě o psychopata, který z nějakých pohnutek chtěl zabíjet a zraňovat. Faktem je, že dodnes se na pachatele teroristického činu nepřišlo…
